Pojem postindustriální krajiny

Průmyslovou a následně postindustriální krajinu definují charakteristické fyziognomické, strukturní, dynamické a funkční rysy. V industriální krajině jsou tyto parametry „recentní“, zatímco v postindustriální krajině, kromě jiných, jde o charakteristiky „fosilní“. Jako celek lze tyto krajiny popsat výčtem prvků v jejich synergetických a synchorických souvislostech. Společným rysem je fyziognomie daná tvářností povrchu (reliéfu a rozmístěním objektů). Typické je nakupení industriálních, urbánních, komunikačních a montánních tvarů reliéfu, které odkrývají či překrývají původní jednotky geologické stavby. V klimatu regionu se vytvořil „teplý ostrov“ s ovzduším „obohaceným“ o řadu antropogenních příměsí. Vodní plochy a toky jsou uměle vytvořené, upravené a doplněny o nejrůznější antropogenní plaveniny a splaveniny. Půdní pokryv je překryt, odstraněn nebo se na volných plochách vyvíjí od iniciálního stadia. Vegetační kryt je zcela přeměněn odstraněním, výsadbou, sukcesí či extrémním rozvojem ruderálních a segetálních druhů. Využití ploch charakterizuje dominantní výrobní zástavba s typickými objekty (haly, komíny, chladící věže), rozsáhlé komunikační plochy (manipulační plochy, překladiště, nádraží, svazky potrubí, pohyblivé pásy, parkoviště, hustá síť cest a železnic, VVN), aktivní i pasivní těžební plochy (lomy, výsypky, dočasná úložiště), vodohospodářská zařízení (hráze, odběrná zařízení, čerpací a tlakové stanice, bazény, odkaliště, ČOV, kanály), hustá rezidenční a servisní zástavba (velkobloky) a devastované, později opuštěné plochy.

Při kvantifikaci výše uvedených kvalitativních charakteristik je možné se opřít o postupy definování krajinného rázu daného funkčností sledovaného území (viz rámeček), použité v minulosti na úrovni celé ČR. Tato metodika předpokládá znalost a vymezení minimálně dvou krajinných struktur současné krajiny, a sice přírodní (primární) struktury jakožto sítě dílčích přírodních krajinných jednotek na příslušné úrovni rozlišení (dané mj. měřítkem pracovní mapy) a ekonomické (sekundární) struktury reprezentované mozaikou forem využití ploch.

Pokud opuštěná průmyslová zástavba, opuštěné související manipulační, dopravní a těžební plochy, antropogenní tvary reliéfu a umělé vodohospodářské objekty (nezemědělského určení) zaujímají alespoň 11 % území dané jednotky (přírodní krajinné, administrativní, geometrické apod.), jde o postindustriální krajinu. Uvedená hodnota je hraniční pro formulaci označení „postindustriální“ v typologii alespoň multifunkční krajiny (viz rámeček). V případě postindustriální krajiny jde samozřejmě o výrobní a těžební plochy, příp. i komunikační a vodohospodářské již nejsou aktivní – neslouží původnímu účelu. Výjimku z tohoto pravidla mohou tvořit stále obývané dělnické kolonie, ačkoliv současné obyvatelstvo už v místním průmyslu nenachází obživu.

Podkladem pro uvedené výpočty a slovní označení typů postindustriální krajiny jsou mapy současné krajiny, získané analýzou leteckých, případně družicových snímků v závislosti na rozsahu území a na rozlišovací úrovní. Využití historických map je ovšem nezbytnou podmínkou pro identifikaci ploch v minulosti ovlivněných přímo a nepřímo průmyslem. Do map současné krajiny studovaných regionů je pak zapotřebí areály s průmyslovým dědictvím, resp. nevyužívaným dědictvím z industriálního období zanést a posoudit je v kontextu s realitou okolních ploch z hlediska původu.